Včera večer jsem si lehla do postele a chtěla usnout.
Jenže místo spánku jsem vedla rozhovor. Ne nahlas. Ve své hlavě.
Přehrávala jsem si situaci, která se stala odpoledne. Co jsem měla říct jinak. Co ten druhý určitě myslel. Jak bych dnes odpověděla. A čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem cítila, jak se mi stahuje žaludek.
Přitom jsem ležela doma. V bezpečí. Nikdo na mě nekřičel, nikdo mě neohrožoval a nikdo se se mnou nehádal. Přesto moje tělo reagovalo, jako by ten konflikt probíhal právě teď.
A právě tady mě napadla jedna otázka.
Kolik z toho, co během dne cítíme, skutečně patří přítomnému okamžiku?
Čím víc se nořím do neurovědy, psychosomatiky a fungování nervového systému, tím víc začínám chápat, že naše tělo často nereaguje na realitu. Reaguje na to, co už jednou prožilo.
Naše tělo si nepamatuje jen události. Pamatuje si i emoce.
Naše tělo si totiž nepamatuje jen samotné události. Pamatuje si především to, jak jsme se při nich cítili. Mozek neukládá jen obraz situace, ale i emoce, které ji doprovázely.
A právě emoce jsou tím, co propojuje naši mysl s tělem.
Jsou chemickou odpovědí našeho těla na to, co jsme prožili. Když se stane něco důležitého – krásného nebo bolestivého –, mozek vytvoří vzpomínku. Neuloží si ale jen obraz celé situace. Uloží si také to, jak jsme se v ní cítili. A čím silnější emoce byla, tím hlubší stopu v našem nervovém systému zanechá.
Možná právě proto si dodnes přesně pamatujete, kde jste stáli, když vám někdo oznámil důležitou zprávu. Nebo proč vám po letech dokáže jediná věta od partnera stáhnout žaludek, přestože ji vůbec nemyslel stejně jako někdo před ním.
Mozek nehledá pravdu.
Mozek hledá podobnost.
Stačí podobný tón hlasu. Stejný výraz ve tváři. Podobná situace. A během několika vteřin otevře starý „soubor“.
Rozbuší se srdce. Zrychlí se dech. Napnou se svaly. Do krve se začnou vyplavovat stresové hormony.
A to všechno kvůli něčemu, co se možná odehrálo před deseti lety.
Najednou jsem pochopila, proč někdy nestačí říct si:
„Tak na to nemysli.“
Protože tělo ještě vůbec neví, že už je po všem.
Když je tělo roky ve střehu
Ve své praxi si poslední roky všímám jedné společné věci.
Lidé za mnou nepřicházejí jen kvůli únavě, bolestem, zadržování vody nebo pocitu, že jejich tělo přestalo spolupracovat.
Velmi často ke mně přichází tělo, které je už roky ve střehu. Jako by neustále čekalo, že se každou chvíli něco stane. Jako by nikdy nedostalo zprávu, že už je bezpečno.
Neříkám tím, že každá nemoc vzniká stresem. Stejně tak netvrdím, že máme přestat užívat léky nebo hledat pomoc lékařů.
Naopak.
Jen si čím dál víc uvědomuji, že zdraví je mnohem větší skládačka.
Vedle kvalitní medicíny bychom neměli zapomínat ani na svůj nervový systém. Na to, jak přemýšlíme. Jak dlouho v sobě nosíme některé příběhy. A jaké emoce si každý den znovu a znovu připomínáme.
Proč dnes věnuji tolik pozornosti dechovým technikám
Ještě před pár lety bych nad nimi pravděpodobně mávla rukou.
Dnes už vím, že nejde o to „správně dýchat“. Jde o vědomou práci s nervovým systémem.
Existuje mnoho dechových metod a každá z nich má trochu jiný cíl. Společné ale mají jedno – pomáhají našemu tělu opustit chronický režim pohotovosti a vracet ho do stavu, ve kterém může znovu regenerovat, opravovat a nacházet rovnováhu.
A právě tady se dostáváme k myšlence, ke které se v poslední době stále vracím.
Pokud naše tělo dokáže znovu a znovu prožívat chemii minulosti jen proto, že si přehráváme staré příběhy, nabízí se úplně jiná otázka.
Co kdyby to fungovalo i opačně?
Co kdybychom se dokázali naučit prožívat emoce svého budoucího života ještě dříve, než k němu skutečně dojde?
Co kdybychom dokázali cítit klid ještě předtím, než se všechny problémy vyřeší?
Co kdybychom dokázali cítit vděčnost ještě dříve, než dostaneme to, po čem toužíme?
A co kdybychom skutečně dokázali ztělesnit emoce svého budoucího života ještě předtím, než se stane naší realitou?
Možná vám to zní příliš odvážně.
Mně kdysi také.
Čím víc o fungování našeho mozku, nervového systému a epigenetiky čtu, tím víc si uvědomuji, že naše prostředí, naše každodenní návyky, dlouhodobý stres i způsob, jakým prožíváme svůj život, ovlivňují biologické procesy, které se v našem těle odehrávají.
Neznamená to, že si pouhým přáním vytvoříme nový život.
Neznamená to ani to, že máme vše pod kontrolou.
Znamená to ale něco nesmírně důležitého.
Že nejsme jen pasivními pozorovateli svého života.
Máme mnohem větší vliv na své návyky, svůj mozek, svůj nervový systém i své zdraví, než jsme si ještě před několika lety dokázali představit.
A právě v tom vidím obrovskou naději.
Ne proto, že bych věřila na zázraky.
Ale proto, že věřím, že změna nezačíná ve chvíli, kdy se změní svět kolem nás.
Začíná ve chvíli, kdy se začne měnit svět uvnitř nás.
Možná právě proto mě tato témata dnes provázejí nejen při studiu, ale především při práci s klienty. Každý den totiž sedím naproti lidem a vidím, jak obrovský rozdíl udělá, když člověk konečně pochopí, co se v jeho těle skutečně odehrává.
Pokud máte chuť jít ještě o krok dál….
🤍 Stáhněte si zdarma můj 5denní rituál k probuzení metabolismu. Je to první krok k tomu, abyste začali své tělo vnímat jinak – ne jako protivníka, ale jako spojence.
🎙️ Poslouchejte podcast Mezi námi K&K, kde s Klárou otevíráme témata, která většina z nás prožívá, ale málokdo o nich mluví.
🌿 Pokud cítíte, že je čas podívat se hlouběji na svůj vlastní příběh, ráda vás provedu během individuální konzultace.
Na závěr mám jednu otázku.
Vzpomínáte si na situaci, která už dávno skončila… ale vaše tělo ji zřejmě ještě úplně nepustilo?
Napište mi svůj příběh do komentářů nebo do zprávy.
Možná zjistíte, že v tom nejste sami.
