V dnešním uspěchaném korporátním světě ponechá honba za úspěchem často jen malý prostor pro osobní štěstí. Mnoho jednotlivců se ocitne v pasti monotónnosti svých zaměstnání a snaží se vyvážit své profesní ambice a touhu po naplňujícím osobním životě. Dnes již narůstá trend upřednostňovat své štěstí před svou firemní kariérou. Tento posun v myšlení není přínosný pouze pro jednotlivce, ale má také potenciál vést k produktivnějším a úspěšnějším pracovištím
Má cesta od korporace ke štěstí je osobní cesta
Vyžadovala značné množství sebereflexe a introspekce. Musela jsem identifikovat vlastních hodnoty, vášeň a smysl života a sladit je s kariérními cíli. Naučila jsem se také upřednostňovat péči o sebe, stanovit si hranice a věnovat se mimopracovním činnostem, které mi přinášejí radost a naplnění. V tomto příspěvku prozkoumáme důvody mého posunu ke štěstí a výhody, které může přinést jednotlivcům i organizacím
Stojím ve své kuchyni, popíjím kakao a pokouším se psát tento článek, ale neustále mě vyrušuje volání „mami a mami“ ozývající se z dětského pokoje. Připomínám si cestu, která mě přivedla do tohoto okamžiku, a neuvěřitelnou proměnu, kterou jsem prošla. Uplynulo šest let od narození mého syna a šest let od mého rozhodnutí opustit korporátní svět a vydat se jinou cestou.
Jak se dostat do korporátního světa?
Pro mnoho lidí je to snadné – stačí poslat životopis a získat pozici, která nabízí finanční stabilitu a společenský status. Tak to bylo i pro mě. V té době jsem netušila, co vlastně od svého života chci, ale zdálo se mi důležité být „důležitá“. Vstoupila jsem do světa meetingů, podpatků a prezentací a na první pohled se to zdálo být velmi lukrativní.
Začátky vypadaly nadějně, ale brzy jsem si uvědomila, že jsem ztratila kontakt s tím, co mě skutečně naplňuje a co jsou mé silné stránky. Zapomněla jsem na to, že jsem citlivá, kreativní a mám ráda kontakt s lidmi. Snažila jsem se pasovat do role, která neodpovídala mému přirozenému „já“. V té době jsem byla tak posedlá svou prací, že jsem se snažila být dokonalá v každém ohledu – dokonce i v mluvení anglicky, což bylo dosti odvážné, protože jsem se angličtině nikdy nevěnovala tolik, abych ji mluvila plynně. Ale když už jsem se rozhodla, že se stanu v té korporátní mašinérii nezbytnou součástí, tak jsem udělala všechno pro to, abych vypadala jako profesionál. Věnovala jsem se tomu s nadšením, takže jsem se naučila předstírat, že mluvím anglicky tak dobře, že bych si bez problémů mohla dát s mým americkým kolegou pivko a pokecat o počasí ( ale to jen díky tomu, že jsem byla na rozhovory perfektně připravená ).
S postupem času jsem začala trpět chronickými bolestmi
Bojovala jsem s obezitou, potraty a nevydařenými umělými oplodněními. Všechny tyto věci byly výsledkem mého pokusu napasovat se do světa, který se snažil ovládnout mé životní priority. Je těžké se přiznat, že jste na nesprávné cestě, ale je to první krok k tomu, abyste našli cestu ke štěstí. A já se nakonec dokázala postavit do své síly a našla cestu, která mi umožňuje být sama sebou a dělat to, co mě opravdu naplňuje
Dnes se cítím šťastnější a naplněná než kdy předtím. Uvědomila jsem si, že právě tvořivost a kontakt s lidmi jsou pro mě klíčové, a že práce, která mě opravdu baví, je tou nejdůležitější. Proto bych ráda sdílela svůj příběh s vámi a ukázat, že i když se může zdát, že se musíme pasovat do předem daných rolí, nebo že jsme „součástí systému, ze kterého nejde vyskočit“, je vždy důležité hledat své vlastní cesty a najít to, co pro nás skutečně znamená štěstí. Zpětně mohu říct, že jsem se dokázala ztratit v obrovském davu a úspěšně se skrývat před svými vlastními touhami a cíli. Bylo to jako skvělá hra skrývaček, jenže moje skrýš byla pevná a neproniknutelná. Když jsem si uvědomila, že žiji život, který vlastně nechci, začala jsem hledat vysvětlení pro všechny své nedostatky. Proč jsem tlustá? No jasně, v naší rodině jsou všechny ženy výrazné, takže musím být i já. Proč mám pořád bolesti? To jistě díky problémům z dětství. Proč pořád špatně spím? Jsem prostě „sova“ jako táta, nic s tím nenadělám.
Byla jsem mistr v hledání odpovědí, které jsem sama sobě uvěřila
Perfekcionismus? Ten byl můj stálý společník a výsada. Myslela jsem si, že tím vším dokazuji svou hodnotu a získávám uznání od ostatních. Jen jsem si neuvědomila, že jsem vlastně jen ztrácela sebevědomí a toho nejcennějšího – sebe sama. Dnes stojím v kuchyni a mám na co vzpomínat. Na tu dívku, která se dokázala skrýt před světem a sama sobě lhát. Ale také na tu odvážnou ženu, která konečně našla svůj hlas a nenechala se přemlouvat, aby se stala někým, kým ve skutečnosti není. Ať už jste v jakékoliv situaci, nebojte se hledat sami sebe a být tím, kým skutečně chcete být.
Poslední léta jsem se učila hodně a musím říct, že to byla a je skvělá cesta. Samozřejmě nebyla snadná – byla trnitá a bolestivá a často jsem chtěla vzdát. Chtěla jsem se vrátit zpět do jisté práce, kde bych nemusela řešit žádné starosti. Ale stále jsem poslouchala ten vnitřní hlas, který mě táhl dál. A nakonec to stálo za to. Někdy jsem měla podporu, někdy jsem musela jít sama. A pak jsem se dostala do křesla k jedné úžasné ženě, Mirce Voborové, celostní terapeutce a koučce, a tam to všechno začalo. Zjistila jsem, že i ta nejtěžší cesta může být plná neuvěřitelných zážitků a růstu.